Haló noviny: Lidé, jež společnost zahodila
Kuchař s dvacetiletou praxí, důlní předák vyznamenaný za práci ministrem, tenťák, jemuž zaměstnavatel »visí« 20 000 Kč. Střípky z mozaiky. Oholení, neoholení. Tetovaní, netetovaní. »Kouřím, ale nepiju. Už devět let nepiju!«, »Krabicové víno pijeme snad všichni«. Střípky se vybarvují. Cizinci se usmívají, odpoví na pozdrav. Také se ptají, proč mají Češi tak kyselé tváře. Češi se mračí, neodzdraví, odstrčí. Mozaika se plní. Mozaika bezdomovectví. Jeden z obrazů naší společnosti. Obraz tisíců osudů, střepů, co zbyly z života, zlomků ze zrcadla naší společnosti, která se rozbila na mnohem déle než sedm let.
Čtvrteční demonstrace bezdomovců na Staroměstském náměstí se odlišovala od demonstrací odborových, mírových, protivládních či jiných častým hlasováním. Ne o nějakém závěrečném prohlášení, ale o tom, zda se bude konat pod stromy či od sochou Jana Husa, zda bude založena rada bezdomovců, zda bude sepsána petice atd. Občané, vyobcovaní rádoby občanskou společností na její okraj, zvedali ruce. Jsem pro, jsem proti… Jsem tady. Ještě jsem tady!
»Já jsem bezdomovec. Ne somrák nebo krabičák, jsem bezdomovec!«
I člověk bez střechy nad hlavou má svoji hrdost. Ne ledasjakou. Hrdost na to, že ještě neklesl na společenské dno. Jeden na to, že nepije, druhý kvůli tomu, že šel vrátit kohosi ztracené doklady, další proto, že nedávno, když dostal práci, makal víc než kmenový zaměstnanec.
Elegantní dovolenkující americký novinář s manželkou se zastavil u skupiny, kterou mnozí spíše obcházeli. Demeter brilantně zvládl několikaminutovou konverzaci – šest let pobýval ve Velké Británii a Kanadě. A chystá se z této republiky pryč zas. Přidává se k hlasu svých bezdomoveckých kamarádů, že tento stát nejenže nezajišťuje pracovní možnosti, nijak nebrání své občany před zlovůli, násilím a podvody jiných občanů, ale dokonce policisté – zejména městští – ještě bezdomovce šikanují, vysmívají se jim, uráží je, bijí, šlapou po nich, když spí, obírají je o věci.
»Jsme lidé, které ostatní lidé zahodili,« charakterizuje stav v ČR další z »ne-občanů«. Možná by je státní moc ráda učinila »ne-občany«, a jako »podobčany« svezla do sběrného tábora. Leč oni se vzpírají stát se nelidy. V okolí hlavního nádraží nepobývají jen kvůli plným odpadkovým košům a nedalekému bezdomoveckému centru Naděje. »Když už nemáš nic, tak alespoň být s lidmi, mezi lidmi. Nebýt sám.«
Oslovují se »kamaráde«, »příteli«. Nám, kteří jsme přišli na demonstraci pracovně, říkají »šéfíku« - proniká z toho pocit podřízenosti, nebo zbytek touhy po pracovním týmu? Společnost úsměvů, dotací, darů, smluv o přátelství a spolupráci, řečí o pomoci, humanitě, o úspěších je odvrhla. Zcela ovšem jinak, než když zavrhává války, podvody, zlodějnu, nespravedlnost. Tyto lidi odvrhla skutečně. Tím působivěji jim zní »kamaráde« (byť ani mezi nimi nejsou všichni holubice a kradou si i to málo, co lze zpeněžit). Touha být člověkem mezi lidmi totiž sílí právě mezi těmi na okraji společnosti.
»Vzpomeňte, že za komančů jsme měli práci, byty, rodiny, děti, jezdili auty,« vypočítával jeden z účastníků to, co jim společnost kdysi zabezpečila. Dnes je však zaměstnavatel ani nezaplatí, vymlouvá se, nechá se zapírat, hlavně že ale přesedlá z volva na mercedes. Strážníci je někdy nenechají pod mostem ani dospat, vytlačují je z jednoho pražského obvodu do druhého. A známá loď, kterou jim magistrát poskytl, je často špinavá, bývají tam vši a hrozí svrab.
»Pracoval bych jen za ubytování a stravu,« tvrdí muž, kterému »kamarádi« (tentokrát mají uvozovky zcela jiný význam, než výše) nedávno ukradli doklady. Další přikyvují.
Po hodině se vracíme z ne-světa. Vůbec není daleko. I krachující firmy mají dobré pracanty, sebevětší férovostí nájem nezaplatíte. Sen od noční můry mohou dělit jen hodiny.
Střecha nade mnou, jídlo ve mně a lidé okolo mne. Je to moc uprostřed Evropy v 21. století? Kolik cihel je třeba, aby si mohli bezdomovci někde postavit domy? Kolik košťat, lopat, krumpáčů, nářadí je třeba, aby mohli někde pracovat? Kolik lidí, kteří »někde« sedí a mohli by to spočítat?
6. 9. 2010Karel RŮŽIČKA